Korespondence Jána Maliarika, Alice Garrigue Masarykové a Karla Kramáře

Mgr. Radovan Lovčí 

Rok 1919, z něhož pochází listy trojice výše zmíněných protagonistů, byl teprve druhým rokem těžce nabyté svobody českého a slovenského národa. Nezávislost československého státu nebyla dosud definitivně upevněna. Jeho existenci ohrožovali svými vojenskými akcemi z jihu Maďaři a příležitostně se bojovalo na Těšínsku a v oblasti "Rakouského Slezska", kde proti sobě stanuly jednotky československé a polské armády. Nebezpečím pro republiku se jevil též separatismus domácích Němců, kteří by české pohraničí nejraději viděli coby součást případné rakousko-německé říše.

Prvním předsedou československé vlády se stal již roku 1918 JUDr.Karel Kramář, známý český vlastenecký politik, jenž část války prožil ve vídeňské věznici jako vězeň, odsouzený k smrti pro velezradu. Jeho neodvratné exekuci zabránila jenom pozoruhodná shoda "náhod". Zdravotní stav císaře Františka Josefa I. se totiž v době, kdy měl panovník podepsat listiny s rozkazem o Kramářově popravě, výrazně zhoršil. A tak to nakonec nebyl Karel Kramář, který hájil zájmy svého za války pronásledovaného národa, ale jeden z původců celé války- František Josef I., koho duchovní síly odvolaly na věčnost. Smrt a pohřeb starého mocnáře přinesly další časovou prodlevu, stejně jako okolnosti spjaté s nástupem smířlivěji smýšlejícího císaře Karla I. Ten proti původním očekáváním Kramáře zcela omilostnil, marně doufajíc, že rovněž tímto krokem získá na svou stranu válkou trpící a pro podunajskou monarchii již dávno ztracený český národ.

Dr. Karel Kramář po vzniku ČSR sice očekával funkci nejvyšší, ale v zájmu politického klidu v zemi podpořil při volbě prvého čs.prezidenta T.G.Masaryka, s nímž se dočasně nacházel ve velmi přátelských vztazích. Jako předseda čs.vlády nebyl dr.Kramář člověkem, jenž by pouze přebíral aristokratické manýry, jak se mu dodnes ne zcela spravedlivě vyčítá. Neuzavíral se veřejnosti a v době svého premiérství v určených hodinách přijímal osobně na předsednictvu vlády řadové občany, kteří se naň obraceli se svými praktickými svízeli, stížnostmi či přáními o pomoc.

Kramářova postava je někdy hodnocena příliš negativně také ve srovnání s profesorem Masarykem, k němuž Kramář později nezřídka zaujímal nepříznivá stanoviska. Jednou z příčin daného stavu se podle historiků stalo Kramářovo odvolání z funkce, k němuž došlo v červenci 1919 nedlouho po té, co premiérova národně demokratická strana utrpěla drtivou porážku v komunálních volbách. (Novým, v pořadí druhým čs. ministerským předsedou se tehdy na přechodné období 14 měsíců stal sociální demokrat Vlastimil Tusar.) Dalším z důvodů jisté zatrpklosti vůči T.G. Masarykovi a jeho blízkým spolupracovníkům byl pak údajně odpor vůči politice dr.Edvarda Beneše, jež se doktoru Kramářovi jevila jako příliš účelová.

Kramář měl za ženu ruskou občanku Naděždu Nikolajevnu (rozenou Chludovou), která po listopadové revoluci v roce 1917 ztratila ve vlasti veškeré hmotné jmění. Během dlouhých let první republiky byl tudíž příliš dobře informován nejen o konfiskačních zásazích, ale hlavně o celkových lidských zvěrstvech, jichž se bolševici dopouštěli na svém obyvatelstvu. Hrozil se bolševických koncentračních táborů a perzekuce ideových oponentů a odmítal radikální socialisty a komunisty v obavě, že jejich touha po lepší společnosti přinese neoddělitelně i v jiných zemích, a možná též v ČSR, právě výše zmíněné šílenosti. Pragmaticky zaměřené politické sbližování prvorepublikového Československa s bolševickým režimem vnímal jako nemravné a přehlíživé vůči utrpení ruského lidu a vůbec coby nebezpečný hazard s budoucností Československé Republiky.

Pokud jde o jeho osobní vztah k dělníkům, Karel Kramář nikdy nepatřil k odpůrcům dělnictva, jak mu úmyslně přičetli komunisté. Jeho odpor k radikálním dělnickým požadavkům pramenil, jak už bylo jednou řečeno, spíše z obav před snahou dělníků a radikálních socialistů a komunistů následovat příkladu sovětského Ruska, k němuž mnozí z nich nekriticky vzhlíželi coby ke svému vzoru. Dr. Kramář už v době Rakouska zdědil po svém otci slušný majetek, včetně vlastní továrny. Mnoho svých financí investoval do českých národně politických aktivit (svého času podpořil kupříkladu publikační činnost lidí okolo T.G.Masaryka), po prvé světové válce pak většinu svého jmění věnoval na pomoc nemajetným či ožebračeným uprchlíkům z nejrůznějších ruských krajů. Rovněž ke svým dělníkům se nechoval nelidsky - ba naopak. Choval k nim dle pamětníků téměř otcovský vztah, bral je jako členy své rodiny, zajímal se s účastí o jejich praktické problémy, a mnohými dělníky byl proto velmi oblíben.

Druhá postava, o níž hodlám s ohledem na pochopení širších souvislostí v mém příspěvku krátce poreferovat, je PhDr. Alice Garrigue Masaryková. Ta náležela do okruhu prvních českých žen s univerzitním vzděláním a už před válkou se angažovala na sociálním poli a v abstinentním hnutí. Ačkoli vystudovala filozofii a historii, nikdy nebyla tolik publikačně činná, jako její otec, český filozof a první čs.prezident T.G.Masaryk. Svou pozornost zaměřovala hlavně na chudé a sociálně potřebné občany, k čemuž přispíval též její smutný osobní život. Prožila si několik nešťastných lásek a až do své smrti zůstala neprovdána. Vzdor tomuto faktu ovšem nikterak nezahořkla a namísto hypotetické vlastní rodině se potom o to více věnovala trpícím občanům a často právě dětem, které sama ke své lítosti nikdy nezplodila.

Aliciny válečné osudy měly velice složitý ráz a provázelo je nemalé utrpení. Za údajnou spolupráci se svým "vlastizrádným" otcem byla Alice Masaryková zatčena a dlouhou dobu vězněna ve Vídni, očekávajíc zde svou popravu. V miniaturní cele jí vedle politických vězenkyň dělaly společnost především těžké kriminálnice - zlodějky, vražedkyně a prostitutky. Svízele spjaté s velezrádným obviněním neukončilo ani amnestování v červenci 1916, neboť A.G.Masaryková byla i po svém propuštění z vídeňské věznice společně se svou matkou Charlottou nadále sledována a šikanována rakouskou policí. Z této tíživé situace obě ženy vysvobodil až 28.říjen 1918 a vznik Československé republiky.

Brzy po zrodu ČSR vstoupila Alice Masaryková na půdu prozatimního (Revolučního) Národního shromáždění jako poslankyně a členka parlamentního zdravotního výboru. Postavila se taktéž do čela Čs.Červeného kříže, s jehož pomocí po řadu let osobně prosazovala celou řadu ušlechtilých aktivit. Pomohla zřídit síť dětských stravoven, v nichž mohly být v prvých poválečných letech syceny desetitisíce dětí z nejchudších československých rodin, prosadila zřízení řady sirotčinců a nemocnic a podílela se na budování celostátní záchranné služby, nazývané tehdy symbolicky i oficiálně "samaritským sborem". Velkou pozornost věnovala Alice také Slovensku a Podkarpatské Rusi, kam osobně jezdila po dobu celé první republiky a dohlížela na rozvoj tamních sociálně-charitativních aktivit ČSČK. Přesný výčet jejího snažení by vydal desítky stran textu.

Třetí osobou, jež iniciovala krátkou, leč nikoli opomenutelnou korespondenci, o níž bude posléze v textu řeč, se stal penzionovaný slovenský lutheránský kněz Ján Maliarik. Jeho základní životopisná data z předválečné doby byla již v Bulletinu SKJM a řadě publikací uveřejněna, přesto je alespoň ve stručnosti zopakuji.

Své dospívání prožil "Janko" jako poloviční sirotek. Jeho otce mu kdosi zavraždil už v raném dětství a chlapci tak nezbylo, než si se svou ovdovělou matkou přivydělávat na živobytí převážně prací zemědělského nádeníka. Ve svých 14letech zahájil Ján gymnazijní studia, po jejichž absolvování se mezi roky 1895-1899 dále vzdělával na evangelických akademiích v Bratislavě a Prešově. Po absolutoriu duchovensky působil v Nemcovicích na Slovenské Šariši a později zakotvil jako farář ve Velkých Levárech u Košic. Během tamní farářské služby studoval různá díla světových náboženství a souběžně s tím se vytrvale učil mnoha rozličným světovým jazykům. (V průběhu svého života jich ovládl celkem třináct!) Své nabyté duchovní poznání posléze předával svým žákům, přátelům či široké veřejnosti, např. formou přednášek v různých theosofických společnostech. Zvláštní pozornost, a to i publikační, věnoval zejména učení staroindického filozofa Šankary.

Nelze přitom opomenout fakt, že Ján za tuto činnost nikdy nebyl odvolán ze svého kněžského místa, což vypovídá nejen o obdivuhodné toleranci jeho církevních nadřízených, ale též o duchu doby prvých dekád 20.století. Theosofii vnímali mnozí doboví současníci jako další ze západních reformačních proudů a leckdy ji označovali za směr svého druhu evangelický. (Theosof mohl být například kazatelem světoznámé Armády spásy!) Teprve další desetiletí a ekumenické snahy paradoxně přispěly k většímu názorovému vyhranění konzervativnějších evangelíků, jistě chvályhodnému dialogu a sbližování s katolíky, ale i odtažení se a leckdy menší toleranci jak vůči univerzalistickým hnutím vycházejícím také z křesťanství, tak k samotným liberálním křesťanům, což se žel stalo odvrácenou a nepříliš pozitivní stránkou ekumenického hnutí dneška.

Nyní ale zpět k samotnému Jánu Maliarikovi. K jeho nejvýznačnějším počinům z doby války náleží zejména neohrožené protiválečné aktivity, jichž bylo v řadách jeho stavu, a ne toliko mezi evangelíky, zoufale poskrovnu. Ján Maliarik byl kněz a žehnání kanónům a podpora kořistnicky orientované války chápal jako cosi zcela nepřípustného. Jestliže jiní duchovní obcházeli své svědomí, on tak učinit nemohl a byl ochoten činit pravý opak, třebaže, jak zmínil, očekával za své konání jistou popravu. Počal psát protiválečné epištoly a memoranda a vyzýval bojující strany k bezodkladnému ukončení bojů a uskutečnění mírového kongresu. Některé výzvy vzdor cenzuře tiskl v podobě brožur a ty pak rozesílal na všechny možné strany. V případě potřeby neváhal dokonce navštěvovat konzuláty bojujících stran.

Za své neohrožené chování hodné KNĚZE, a ne pouze kněze, (pohleďme jen na jednání, či spíše "nejednání" desítek jeho kolegů z nejrůznějších církví), si brzy vysloužil penzionování, označení za choromyslného a internaci v jednom z pražských psychiatrických ústavů. Po svém propuštění, v době politického "oteplení" za císaře Karla, byl pak "pouze" vyhozen na dlažbu, kde se s ním po nuceném převozu ze Slovenska ocitla i jeho matka.

Několik měsíců před koncem války se Ján Maliarik navrátil do Velkých Levár, kde nalezl útočiště v domě učitelky Karoliny Malé. Na jeho matce se však prožité utrpení podepsalo až příliš a ta nedlouho na to zemřela.

Po vzniku Čs.státu nebyl Ján Maliarik rehabilitován, ani požádán o řádný návrat do kněžské služby. Odměnou za prožitou trýzeň se mu stala jen nízká penze, podstatně nižší, než mu kdysi vyměřili maďarští (či možná maďaronští) úředníci. Přes tyto trpké zkušenosti Ján nadále sám duchovně studoval a učil své žáky. Během prvé republiky publikoval řadu dodnes veřejností nedoceněných a širšímu publiku neznámých prací. Mezi nejpřednější z nich patří ty, jež byly věnovány myšlence celozemského univerzálního státu, přeloženo do dnešního jazyka, jakési planetární federace, primárně založené na přesně stanovených duchovních a humanistických zásadách. Ján Maliarik intenzivně sledoval taktéž politický život, vyjadřoval se k němu a nebál se jako kněz oslovovat či kárat význačné domácí a světové politické osobnosti, pokud se k tomu cítil vnitřně povolán.

Čs.republikou v jejích prvních letech otřásaly zejména sociální spory a protesty a vážně hrozilo, že v ní dojde na některých místech k bolševickému převratu, jaký nastal nejen v Rusku, ale dočasně i v jiných evropských zemích. V ČSR proběhly během roku 1920 podobné pokusy například na Kladensku a budoucímu čs.prezidentovi a tehdy doposud jen dělnickému vůdci Antonínu Zápotockému a dalším radikálům po svém potlačení vynesly nakonec dočasné uvěznění.

Zvláště sociální demokraté se v oné době nacházeli kvůli velké vnitřní radikalizaci ve faktickém rozkladu. Vedle demokratického křídla se ve straně formoval též komunistický proud, jenž si kladl za cíl svržení demokratického zřízení a nastolení diktatury proletariátu. Někteří blouznivci v řadách radikálů dokonce věřili, že úspěch v jejich snažení mohou přinést především atentáty na čelné "prokapitalistické" představitele státu.

Jeden z nich byl podniknut také na Karla Kramáře Aloisem Štastným (synem známého sociálně demokratického politika Ferdinanda Štastného), a to již 8.ledna 1919 přímo v Kramářově pracovně. Nic netušící premiér pozval k sobě dovnitř o schůzku žádajícího mladíka a pak už jen překvapeně čelil nečekané střelné ráně. Dr.Kramáře nakonec před smrtí zachránila jen další neplánovaná "náhoda". (Podobných, ačkoliv typově odlišných osudových "náhod" zažili ostatně dosti ve svém životě také čs.prezidenti T.G.Masaryk a Edvard Beneš). Kulka sice dostřelila na žádané místo, nicméně nevnikla do Kramářova těla. Zcela nečekaně se totiž zastavila o premiérův silný kabát a v něm uloženou peněženku a pouzdro na cvikr!

Pro euforií z národní samostatnosti dosud naplněnou republiku se stal atentát na JUDr. Karla Kramáře šokem. Nebyl to přece pouze Kramář, kdo bez obav z nebezpečí přijímal téměř houfně žadatele o radu a pomoc. Totéž činili i mnozí další čs.politici, jež atentát neméně zastrašil, a stejným způsobem se chovala rovněž prezidentova dcera Alice Masaryková, která ve svém hradním bytě přijímala zástupy různých žadatelů a prosebníků. Celkově šokováni a postrašeni byli ovšem i českoslovenští občané, kteří si Štastného čin vykládali jako neblahou předzvěst budoucí vnitrostátní nestability.

Šokován se cítil nepochybně taktéž Ján Maliarik, jenž se tragickou zprávu zřejmě dozvěděl z dostupného tisku či od velkolevárských občanů, kteří si ji možná, stejně jako zbylí obyvatelé v republice, předávali od úst k ústům. Ján Maliarik hluboce nesouhlasil s činem poblouzněného hocha, jako kněz a duchovně moudrý člověk však litoval rovným dílem oba aktéry celé tragédie. U Kramáře se kupříkladu brzy po atentátu projevila skoro až jistá psychická fóbie z veřejných vystoupení, mladého Štastného pak zákonitě čekal exemeplární trest a dlouhé věznění, ne-li přímo rozsudek smrti.

Právě to poslední slovenského kněze nejvíce bolelo. Alois mu přišel jako nezralá oběť zcestných názorů, jejíž potrestání nic nevyřeší; naopak, mladý pachatel bude pouze uvržen do dalšího neštěstí. V osobním dopise proto Maliarik vyzval Karla Kramáře ke shovívavosti a otcovské laskavosti a odpuštění. Jedině skrze ně může dát Kramář Aloisi Štastnému novou šanci a svou velkodušností získat na svou stranu i veřejnost a sociální demokraty - neboť, jak by kněz možná dodal, muže nečiní Mužem akty síly či pomstychtivosti, ale jeho skutečná duchovní moudrost a velikost. Na konci své písemné rady Kramářovi Ján Maliarik doslova tučným písmem uvedl: "Toliko Dobrem a Láskou může být zlo překonáno a v Dobro změněno. Toliko Dobrem a Láskou! Způsobem tímto si získáte: přízeň svatých bytostí, slávu Šalamounského jednání, získáte jednoho z pobloudilých bratří (a toť zisk velmi velký), získáte si celou sociální demokracii, a stanete se požehnáním lidu svého."

Svůj dopis poslal Ján Maliarik nejprve Alici Masarykové s žádostí o jeho následné předání Karlu Kramářovi. Ta tak skutečně brzy učinila, tentokrát prostřednictvím premiérovy manželky Naděždy, i když nikoli bez pocitu skepse. V Kramářovu velkodušnost prezidentova dcera příliš nevěřila, a bohužel, jak se zdá, ani ona sama nenalezla kromě předání též odvahu přinejmenším k verbální podpoře nastíněného gesta, třebaže Jána Maliarika v doprovodném psaní označila s úctou za dobrého člověka a za oběť rakousko-uherského režimu.

Další Štastného osudy se mi s výjímkou několika základních informací v dostupné literatuře nepodařilo vystopovat. Známo je pouze to, že Štastný junior byl odsouzen k letitému vězení, z něhož jej po určité době osvobodila až nečekaná milost prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.

Zda se Alois po propuštění z věznice svého atentátnického smýšlení jednou provždy zřekl a došel hlubšího Poznání či zda se později přidal ke komunistům a pokračoval ve svém boji proti "zlořádům" kapitalismu jinou cestou, snad méně drastičtější, se již ovšem z historických knih nedozvídáme. Není ani zcela nepravděpodobné, že Ján Maliarik ve své mravní ušlechtilosti adresoval nějaké osobní epištoly ještě samotnému Štastnému a tyto se dodnes nedochovaly. Ostatně i rozsahem nevelká korespondence mezi knězem na jedné straně a Alicí Masarykovou a Karlem Kramářem na straně druhé byla zachráněna jen šťastnou shodou okolností a s odstupem několika desetiletí objevena vcelku "náhodně" při mém badatelském úsilí v Archivu Národního muzea, kde ležela odpočívajíc mezi dodnes zachovalými Kramářovými písemnostmi. Její text každopádně uvádím pro ukázku v jeho plném znění coby krátký a pro veřejnost dosud neznámý příspěvek k životu a dílu KNĚZE Jána Maliarika.


Výběr z použité literatury k tématu:

Doležal Otmar st., rev.Ing.; Doležal Otmar ml. a kol.: Byl člověk poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. Život Knaža Jána Maliarika jako Oběť Vše-Otcovské Lásky. Část první (1869-1918), Brno 2003

Klimek Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIII. (1918-1929), Litomyšl & Praha 2000

Lovčí Radovan: Alice Garrigue Masaryková, diplomová práce

Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2002, 558 s.

Maliarik Ján: CELO-ZEMSKÝ UNIVERSÁLNY ŠTÁT, Velké Leváre 1925, doslov Prof.ing.Vincenc Kroužil

Maliarik Ján: MOJ ZÁPAS A SNAŽENIE, Veselí n. Moravou 1999, ed.Kruh žáků a přátel Jána Maliarika ve Veselí nad Moravou

Maliarik Ján: OM !...TAT !...SAT !...MOJE KORESPONDENCE s indickým králem MAHENDROU PRATAPEM, Rádžou, Ostrava 1997, ed. rev.Ing.Otmar Doležal, Josef Oršulík a Růžena Hermanová

Sís Vladimír a kol.: Karel Kramář: Život-dílo-práce vůdce národa, Praha 1936

* Poděkování historičce a pedagožce FFUK (a také autorce úctyhodného díla: "Čeští zednáři ve 20.století") doc.PhDr.Janě Čechurové, PhD. za poskytnutou konzultaci ve věci Ferdinanda a Aloise Štastných.

**********************************

********* KORESPONDENCE-PLNÉ ZNĚNÍ *********

**********************************

Eliško!

Tvé první slovo v parlamentě bylo velmi krásné.

Promluvila "milující matička". Lásky,

Eliško, nikdy dost nebude.

Lid náš potřebuje Vzdělání, Umravnění

a Lásky.

Napomáhej k tomu všemožně láskou svou.

Eliško! Prosím Tě, ujmi se toho nešťastného

Štastného.

Pro Boha Tě prosím: vykup jej-nějak.

V-y-k-u-p jej z jeho více nebo méně

bludných názorů i z neštěstí, do něhož

upadl následkem nesprávného poznání.

Způsob potěšení a radost v nebi

před anděli Božími, kteří blaženě

plesají nad pokáním člověka hříšného.-

Miláčku můj! "My" jsme ještě zlí

a u přirovnání a v poměru k BOHU až

moc zlí a nedokonalí.

A často též žebráme u nohou Svatých

Bohů o vykoupení !-

Když byl bratr Kramář v moci zlých mocí

a vyřknut byl nad ním ortel smrti,

ve dne v noci jsme klekal na kolena

a prosil Boha o jeho zachránění i soudruhů

jeho, sám jsa uvězněn a z velezrady

obviněn. I Tvé věznění mě náramně

bolelo.

Mám tedy kus nějakého toho, třeba před světem

skrytého práva, smět poprosit jak

o morální,

tak i physické zachránění a vykoupení

bratra Štastného.

Kárání, bití, trestání, žalářování atd. člověka

nenapravuje. Kárání, bití atd. může

toliko zvíře dressírovat.-

Člověka jen zatvrzuje. Víš sama.-

Člověka napravuje: dokonalá morální Čistota

naprostá Spravedlnost,

naprostá Láska, Dobrota a Dobrotivost

na morální čistotě založené.

Pravdou-Spravedlností-Pravdivostí

osvícené.

Láskou, Dobrotou, Dobrotivostí

doprovázené šetrné, něžné, moudré

jednání a zacházení.

A když "My"-nuceni jsme často u nohou

Svatých Bohů o vykoupení žebrat, -

Nemáme-liž i My vykupovati bratry své,

podle vší moci své ?

Ostatní Ti dopoví přiložený dopis, který

si přečti a potom na počtu dej.

Bohové Ti nadělež Moudrostí a Láskou.

Pozdravuj Otěcka-Matičku.

Buď zdráva a šťastna.

Ján Maliarik. K.B.N.

Vel´ké Leváre, 16.1.1919

*Následuje dopis, určený pro Karla Kramáře:

Pane Ministerpredsedo!

Prichádzam k Vám so srdečnou prosbou, vlastne

s láskyplným pokynom: Prosím Vás pre mi-

losrdenstvo Božie: naložte o-t-c-o-v-s-ky-

s tým nešťastným Šťastným. Dajte si ho

napr. zavolať do svojej kancelárie, podajte

mu otcovsky ruku, posaďte si ho podl´a seba

a povedzte mu asi toto:

"Miláčku můj, prosím Tě, pověz mi, co

Tě přimělo k činu Tvému, abys strašnou

střelnou ránu namířil proti Mně ? Proti

tomu, jenž pro národ tolik pracoval, tolik

se vynasnažoval a tolik trpěl ? Proti tomu,

jenž visel mezi životem a smrtí pro

pravdu a právo lidu svého a jehož vlas

sešedivěl bolem a utrpením ??"-

On snad hrdě: "Tys bohat a já chuďas ! " -

Na to vy: "Miláčku! Považ, světem celým

vládne Božsky spravedlivý zákon, zákon

příčinnosti. Podle zákona tohoto každý

z nás má takový osud, jaký si jej právě

svými myšlenkami, slovy a skutky

zasloužil. atd."

Vy k němu vždy něžně a otcovsky. Až do

krajnosti láskyplně. Ne pánovitě, ani

mocensky. Hleďte poznat, co jej bolí

a trápí a hleďte mu v tom odpomoci.

Atd. atd.

Řekněte mu např. "Synu můj ! Dáš-li se na

dobrou cestu, budeš přechovávat

myšlenky morální čistoty, spravedlnosti,

naprosté lásky, Dobroty a Soucitu, budeš-

li šetřit života, majetku atd, všecko můžeš

dosáhnout a dokonale šťastným

a blaženým člověkem se stat - - - " atd.

V krátkosti se nedá všecko vylíčit. Ale Vždyť-

Vám toho není zapotřebí.

Dost na tom: Toliko Dobrem

a Láskou může být zlo překonáno

a v Dobro změněno. Toliko

Dobrem a Láskou!

Způsobem tímto si získáte:

a) přízeň svatých bytostí

· b) slávu Šalamounského jednání

c) získáte jednoho z pobloudilých bratří

(a toť zisk velmi velký)

d) získáte si celou sociální demokracii

e) a stanete se požehnáním lidu svého

A.t.d.

Bůh Vás žehnej !

V Lásce oddaný

Ján Maliarik, evangelický farář

K.B.N.

Pro svůj manuskript, který jsem Vám byl po klerikovi Bělářovi poslal, přijdu si osobně. JM.

***************************************